Dobrý den milé kolegyně a milí kolegové,
první letošní měsíc leden pro mne pádí úprkem, asi proto, že máme v lednu nejvíce práce z celého roku. Přesto chytám téměř každé ráno východy slunce a západy, které jsou nepředstavitelně nádherné. Někdy na cestě úplně zastavím auto a nemohu odolat těm momentům, které můj zrak a telefon zachytí.
Můj foťák na telefonu tyto scenérie zachytí tak nějak po svém, ne zcela identicky. Je třeba to uchovat ve vlastní paměti, je to prakticky nedokumentovatelné. Na letošním lednu je milé to, že sluníčko se nám ukazuje téměř denně a není ukryté za mraky. Všechno je hned veselejší. A co mne ještě naprosto fascinuje je to, že je třeba se zastavit teď v přítomném okamžiku, za pět minut již velmi často obraz zmizí a zjeví se úplně jiný.
Po FIREWALKINGU, který jsem absolvovala druhý lednový víkend přišlo zvláštní odevzdání se situaci, jakési větší uzemnění. Ano, máme termíny, ano, rádi bychom to zvládli, ale ve finále vím, že nejsme neurochirurgové, nikdo u nás neumírá, jak píšu v mém DESATERU. Naštěstí…Je třeba to mít na paměti. Ano, děláme nejlépe, jak umíme, jak se dočteme ve Čtyřech dohodách Dona Miguela Ruize, knize moudrosti starých Toltéků, a to stačí. Tak je to v pořádku. Stále to přijímám. Nelpět na tom být ještě lepší…
Děkuji za krásnou práci, cítím velkou vděčnost, že mohu dělat to, co mne baví a naplňuje, a ještě mohu mít kolem sebe svůj tým, který mne v letošním roce velmi podporuje. Smysl naší práci dáváte Vy.
Minulý týden jsem na masáži viděla maminku s malou holčičkou, která nechodila a byla autistická. Holčička se krásně a radostně smála a smálo se i srdce její maminky. Hluboká pokora, hluboká úcta, k těmto lidským bytostem, které dokáží takto statečně přijímat to, co život přináší. Kdo ví, co je štěstí a kde jej najdeme? Jak inspirativní.
Pocit vděčnosti je odzbrojující… Zkuste se prosím na chviličku zastavit, zavřít oči a uvědomit si, za co všechno můžeme být životu vděční…
Krásný leden, který běží dál a možná se i letos blíží jaro J. Kdo ví…
S vděčností
P.