Okolo hranic České republiky na kole

Okolo hranic České republiky na kole od Ivany Pilařové

O plánované cestě jsem hovořila několik let, a ještě déle jsem jí jako „tříměsíční absenci v kanceláři“ připravovala. Většina věcí se dělá lépe ve dvou, takže já jsem to vymyslela a můj manžel (prostě Náčelník) se chopil technického zajištění. Jako novopečený důchodce na to „jako měl čas“. Nakonec – cesta čekala jen na jeho důchod, neboť v žádné práci nejsou zvědaví na někoho, kdo si na tři měsíce odjede (pak se totiž zjistí, že se už nemusí vracet). Já ale svého Náčelníka doživotně potřebuji, proto jsem ho nejen uvolnila, ale dokonce vzala s sebou.

Začátek cesty byl logicky doma v Liberci, směr jsme zvolili proti směru hodinových ručiček, a to nejbližší asfaltovou cestou podél českých hranic. Já vím, že to je srabárna, ale s těžkotonážním kolem na dlouhé cestě po horách a s přihlédnutím k prvním dvěma číslovkám v rodném čísle obou aktérů, je to docela pochopitelné. Pro neinformované – nejsme „elektrikáři“, tj. jezdíme na vlastní pohon, nezávodíme, nepřekonáváme žádné vzdálenostní ani časové rekordy. Užíváme si to. 

Datum odjezdu byl stanoven na velikonoční sobotu 16. 4. 2022. Odjet v dubnu z daňové kanceláře s tím, že se vrátím v půlce července, je dost složitá věc, proto není divu, že jsem už od podzimu minulého roku na tom pracovala, a to nepřetržitě až do půlnoci Velkého pátku. Na cestu jsem byla sbalená dávno, bo „štěstí přeje připraveným“. Mezi jiným vezu taky dvě kila map, které nepotřebují žádné dobíjení ani signál a ukazují vždycky pravdu. Mapy mám fakt ráda.

Vyřizuji poslední e-mail, definitivně vypínám mobil (beru ho jen pro případ záchrany života) a nakládám brašny na kolo jménem Nymeria. Ráno jsou čtyři stupně (nad nulou), které rázně utnuly rozhodování o tom, zda beru k lyžařským palčákům také objemnou zimní bundu. Bunda, teplé ponožky a rukavice (vše na sobě v duplicitním vydání) mě budou provázet o hodně déle, než si myslím. Představuji si moment, kdy teplou výstroj s radostí vyhodím do kontejneru. Nestalo se, dovezla jsem to domů.       

Na metamorfózu z lyžařského oblečení na cyklokraťasy a tričko došlo (bohužel jen na krátkou dobu) až za více než dva týdny, stejně tak jsem se těšila na přechod z horkého čaje, rumu a svařáku na orosený půllitr. Problém byl především v metamorfóze hospod, a to ze zavřených na otevřené. Šlo to ovlivnit asi tak, jako meteorologové dokáží ovlivnit (a občas i předpovídat) počasí. Ale jedeme, už máme za sebou Krušné hory, na mapě vypadají tak nevinně, ale občas bylo opravdu krušno, navíc jsou nekonečně dlouhé.

Moji jistou záchranou je Náčelník, který mě občas tlačí do kopce (jako se tlačí malé děti, když se učí jezdit na kole), tlačí mi kolo (občas je kopec, který už nemůžu s kolem ani vyjít), najde v dešti přístřešek, sežene pivo a najde hospodu na vršku Krušných hor, kde mají svařák, pohár, nebo cokoliv. Kalorie dopadnuvší do žaludku se v této části cesty okamžitě vypařuje a nemá šanci se kamkoliv uložit. Takže i já, (jen tak něco nesním), se láduji různými tyčinkami a smaženými brambůrky na lavičce v parku a jsem ráda, že neměli ve vietnamské večerce zavřeno, nebo polední pauzu. Polední pauzy jsou tady normální, navíc zavírají třeba ve dvě odpoledne, něco jako pracovní doba České pošty.

Jde den za dnem, ubíhají kilometry, posouváme se po obvodu republiky, je mi dobře, občas kouknu, co je nového na e-mailech. Nic moc se neděje, vybrala jsem si dobrou dobu, žádné velké novely v daních se nekonají, všechno čeká, až se vrátím domů.

Sjíždíme ze Šumavy, projedeme Novohradské hory a těšíme se na roviny, už jsme přece dost na jihu. Slyšeli jste někdy o České Kanadě? Já ne, ale existuje a rovina to tedy fakt není. Ale roviny přijdou, takové Znojmo, Hodonín, Břeclav a Lanžhot… Po pravdě, nakonec mě to vlastně nebaví, je to takové „nenastoupáš, nesjedeš“, navíc vinaři ještě spí a nic s nimi není ani v Mikulově.

Je druhá půlka května, už je trochu tepleji, sem tam i otevřená hospoda, ale všude jsme sami, nikde nikdo není, občas nějaký turista během víkendu. Je to zvláštní, tam, kde jsou obvykle davy lidí, je prázdno, máme pro sebe silničky, hory, louky, cyklostezky. Velkým překvapením byla dlouhá cyklostezka BEVLAVA, která se táhne z Bílých Karpat skoro až na Bumbálku (známý přechod na Slovensko u Makovského průsmyku v Beskydech). Projíždíme Slezsko, stojím na česko-polském mostu v Českém Těšíně a představuji si „provoz za covidu“, kdy bylo jedno město rozříznuté na půlku. Ale zaujaly i nápisy na obchodech. U nás běžně potkáme Potraviny, Maso uzeniny, nebo Večerku. V Českém Těšíně převládají na hlavní třídě obchody s hrdým vývěsním štítem Alkohol. Stručné, jasné, rozumí tomu i jiné národnosti a není pochyb o rozsahu sortimentu.

Na čem si dáváme záležet, jsou „výběžky“. Vychutnali jsme i ten náš první Šluknovský, zajeli jsme si i na okraj Aše a do Lanžhotu, teď máme před sebou dva „severní“ – tj. Osoblažský a Javornický. Kdo sleduje počasí ví, že Osoblažsko je něco jako naše severní Frýdlantsko, a je tam jiné počasí, než ve zbytku republiky. Ve těchto dvou výběžcích, tj. na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor trávíme tři dny, je totiž potřeba dojet až do posledního koutu a neminout takové poklady, jako je třeba Vápenná, Žulová a vystoupat na Ramzovou.

Jak každý večer studuji mapu, tak vidím, jak moc jsme se přiblížili Liberci, jsme v srdci Orlických hor, kde leží opět počasově anomální Orlické Záhoří. Orlické hory jsou taky pořádné hory, takže nás čekají zase kopce a sjezdy, moc mě to baví, na každodenní dávky kilometrů jsem si dávno zvykla, mám spoustu času na přemýšlení, na odpočinek, nebo „jen tak jedu“. Taky sleduji názvy obcí, projeli jsme nespočet různých Hamrů a taky Vod (Dobrá, Hojná, Bílá, Stará), Lhot (jen na ukázku Hroznová a Tvarožná) a Lhotek, často jsme v Petrově, Petrovicích, Petrovičkách, taky v Janově, Janovicích a teď zrovna v Jánských Lázních na kolonádě na pivu.

A co následuje po Krkonoších – přece Jizerky a v nich osada Jizerka. Že je to do Liberce kousek? No, bylo by, ale ještě čeká celý Frýdlantský výběžek, poctivě do všech částí, kam vede alespoň nějaká silnička, ve vedru a bez hospod. Ale pivo už čeká doma. A doma je přece doma.

Závěrem trocha statistiky:

48 dní, 2 305 kilometrů, 30 066 výškových metrů stoupání nahoru a překvapivě taky sjezdů dolů. Tak to je, když se jede do kruhu. A naše trasa kruhem byla, vyjeli jsme, když ještě nebylo listí na stromech a sotva vykukovala tráva. Vracíme se za senoseče a červenajících třešní. A co se mezitím stalo doma? Přece nic, jen my jsme bohatší o zeměpisné znalosti, spoustu zážitků a asi 300 pečlivě vytříděných fotek. Taky jsme vyšetřili proti plánu měsíc času navíc, takový třináctý měsíc v roce. Kdo by ho nebral.

A co je nejlepší? Léto je před námi.    

Krásně si ho užijte, všem děkuji za podporu,

zdraví Ivana Pilařová

ODJEZD:

PŘÍJEZD: